Snad žádná věc, která se týká dětí, nebudí tolik vášnivých debat, jako dudlík. Je to téma tak silné, jako by vypadlo z pera jednoho z nejslavnějších dramatiků – Williama Shakespeara. Mohl by svou hru nazvat jednoduše: „Dudlík? Dávat či nedávat?“ Děti se s potřebou sání už rodí. Je tedy dobré mu dopřát toto silikonové šidítko?
· Někteří odborníci zastávají názor, že by dítě v prvních šesti týdnech vůbec dudlík dostat nemělo.
· Má přeci mámin prs, který je kdykoliv k dispozici.
To by možná byla pravda, pokud by matka byla s dítětem neustále doma. Jak ale situaci zvládnout, když jsme právě v obchodě? Není tedy lepší obalamutit na tu chvilku miminko dudlíkem? Asi se k tomuto názoru spousta maminek přikloní. Ono asi žádné z nich není příjemné, když budí pozornost tím, že její miminko řve jako o život.
Co dělat, když dítě nechce dudlík dát?
Absolutní odpůrci šidítek poukazují na to, že by se mohla stát jedna nepříjemná záležitost. Miminko zapomene, jak správně z prsu sát. My ale zůstaneme u zastánců zlaté střední cesty. Jestliže tedy maminka našla cestu ke svému dítěti a má s ním dostatek fyzického kontaktu, není problém mu dudlík po šesti týdnech nabídnout.
§ Rozhodně ale nepoužívat dudlík jako ucpávku křičících dětských úst.
§ To by se pak tato příjemná záležitost proměnila v mučící nástroj – roubík.
Sací reflex postupně vymizí mezi druhým a šestým rokem. Pokud jsme dítě na dudlík zvykli, tak ho rozhodně nebudeme odvykat násilím. Tady bude na místě trochu diplomacie a kompromisů. Ve čtyřech letech bychom mohli započít. Dítě už má jistě tolik rozumu, že určité věci pochopí. A tak se s ním dohodneme, že si bude dudlík brát jen ve výjimečných situacích. Jestliže ale na svém šidítku visí a nechce se ho za žádnou cenu vzdát, bude asi potřeba přemýšlet o příčině a hledat pomoc někde jinde.